Obchodní i obytná nárožní budova (Kobližná 23, Malinovského náměstí 5) - jeden z nejimpozantnějších objektů v Brně, který postavil vídeňský architekt Ludwig Baumann - propůjčila v roce 1896 brněnskému centru s konečnou platností metropolitní „šmrnc". Podle tvaru markantní střešní kupole na nároží se pro ni mezi místními občany ujal nadlouho termín Včelín.
Blížil se konec 19. století, avšak v architektuře ještě dobíhaly jakoby ze setrvačnosti zavedené koncepce odcházející epochy. I když architektonický historismus ustupoval secesi, vyskytoval se ještě dlouho v rakouských zemích v četných svých projevech.
Jeho pozici často posilovaly ve zpětných vlnách přímo zájmy stavebníků - ať stála za nimi sociální prestiž, národní identita, či jejich kulturní preference. Když příslušníci měšťanských vrstev i aristokracie usilovali o upevnění společenského postavení, hledali většinou oporu právě v minulosti.
Na pozadí těchto potřeb i ve snaze dát výraz poslání starého Rakouska na vrcholu moci mohl Ludwig Baumann vytvořit stavební styl, jenž dostal označení říšský sloh (Reichstil). Rodák ze zámku v Supíkovicích u Opavy (1853), absolvent polytechnického institutu v Curychu, se stal nejžádanějším architektem aristokracie a velkoburžoazie v habsburské monarchii. Nechal vyrůst honosné budovy v neorenesančním slohu, kolem přelomu století jej označovali za průkopníka pompézního, arci-konzervativního novobaroka.

S blížícím se přelomem 19. a 20. století byla většina stavebních parcel na místě strženého městského opevnění již zastavěna. Přesto brněnská okružní třída, budovaná po vídeňském vzoru, vykazovala ještě značné mezery. Mimo jiné i v lokalitě zvané Na Hradbách poblíž německého Městského divadla (dnes Mahenova činohra). Jako první stavba nového uličního bloku byl realizován Wanderleyův dům na Rooseveltově 20.

Architektura symbolizující přechod od historismu k secesi
O necelé desetiletí později uzavřel nároží ulic Kobližné a Rooseveltovy velkolepý dům vídeňského architekta Ludwiga Baumanna. Penzijní pokladna Spolku průmyslových úředníků zde nechala postavit čtyřpatrový objekt s obytnými i obchodními prostorami, který představuje plynulý přechod mezi pozdním historismem a ranou secesí.
Plochou fasádu, jež odívá historizující palácové schéma (se soklovou částí, pianem nobile a podstřešním podlažím), zdobí geometrický i florální dekor, který se neomezoval jen na orámování oken. Tyto okrasy, plazící se vzhůru či bujně „valící“ se k zemi, jsou výrazem dobové víry v obrodnou sílu přírody a již předznamenávají secesi, neboli hnutí rebelující mládeže (Jugendstil).
Dům se stal jednou z nejmarkantnějších brněnských dominant. Její monumentální, neobarokně „exaltovaný“ obrys vystoupí takřka neočekávaně při přiblížení se takřka odkudkoliv. Svým zaobleným rohem směřuje objekt do náměstí koncipovaného podobně jako vídeňský Opernring. Sousedství s ostatními rozlehlými budovami (např. s dnešním Národním divadlem či Försterovou reálkou) propůjčovalo křižovatce reprezentativní charakter „náměstíčka“ před Operou, které si nezadalo se sesterskou Vídní. Veškerou důstojnost ztratilo toto místo kramářskými boudami a zejména zrušením tradiční divadelní kavárny Opera po převratu v roce 1989.
|

|
Komentáře